Návrat Dračích jezdců
4. NOVÁ ZEMĚ
Týden poté, co Eragon nazíral Nasuadu, příď Talíty najela na mělčinu při břehu neznámého ostrova.
Elfové měli původně v plánu pouze doplnit zde zásoby, ale Safi-ře se ostrov velice líbil, hlavně kvůli hlubokým lesům plným jelenů a jiné zvěře. Rozhodli se tedy s Eragonem, že tento kus země prozkou-mají podrobněji.
Ostrov měl zhruba kruhový tvar a z výšky bylo vidět, že je neu-věřitelně rozlehlý. Po celém jeho obvodu se táhly kilometry pláží s jemným bílým pískem, na severu strměly do výše ohromné hory (Eragon si pomyslel, že by se určitě líbily trpaslíkům, kdyby někdy tuto zemi objevili) a na jihu, kde přistála Talíta, se rozkládal veliký smíšený les se spoustou prastarých stromů.
Safira se naklopila na pravé křídlo a začala se v široké spirále snášet k zemi. Přistála na okraji lesa a sotva z ní Eragon slezl, zmizela mezi stromy.
Bylo slyšet, jak se prodírá lesem a drtí pod sebou křoví, větve a mladé stromky. Když se asi za dvacet minut opět vynořila, visely jí z tlamy zbytky jelena a druhého, ještě nedotčeného, svírala v levé přední tlapě.
Pojď, řekla jen a opět se ponořila do šera.
Eragon se zasmál, vyskočil na nohy a vyrazil za ní. Po několika minutách běhu dorazil na velkou planinu obklopenou křovím, v jejímž středu se blyštělo dokonale kulaté jezírko, jako plátek stříbra vsazený do země. Na jeho břehu rostly vrby a skláněly své dlouhé větve s je-hnědami až k hladině.
Safira už byla ve vodě, plavala dokola a hlasitě frkala. Skoč ke mně, vybídla Eragona. Voda je skvělá.
Později, když se Eragon vykoupal a dorazili i elfové, bylo jedno-myslně rozhodnuto, že tato země se stane novým domovem Jezdců. Jednak kvůli tomu, že nebyla na žádné mapě, a také proto, že zde bylo dost míst, kde se mohli v případě potřeby ukrýt. A, jak neopo-mněla zdůraznit Safira, byl zde dostatek potravy a zdatný drak by snadno dokázal doletět do Alagaesie za necelé tři dny.
Bylo ovšem nutné vymyslet, kde budou žít. Blodhgarm nakonec po poradě s ostatními elfy rozhodl, že si v lese vybudují základnu a ostrov prozkoumají až další den.
Eragon se Safirou se pustili do čištění planiny od větví a listí, el-fové začali zpívat stromům a křoví ve starověkém jazyce. Podle jejich pokynů ze stromů vyrůstaly budovy a křoví se pokrylo trny, zhoustlo a vytvořilo kolem celé planiny neprostupnou stěnu, takže byla přístup-ná jen ze vzduchu.
Zanedlouho se už mýtina podobala Ellesméře. Ze všech stromů po jejím obvodu vyrůstaly půvabné domky, přes jezírko vedl most z hustě propletených větví porostlých vinnou révou a Safira měla veliké hnízdo hned vedle Eragonova domu.
Druhý den ráno se Eragon probudil za úsvitu a tiše se oblékl. Dával při tom pozor, aby neprobudil Blodhgarma, který měl dům hned vedle.
Vyklouzl ven a rozběhl se k jezírku. Avšak když se hnal okolo Sa-firy, zpozoroval, že se ve svém hnízdě podivně choulí, ve tváři má sou-středěný výraz a cosi zakrývá křídly.
Rozbušilo se mu srdce. Mohla by to být…
„Safiro?“ zašeptal.
Trhla sebou. Ach, Eragone. Jsou tak krásná. Chceš se podívat? Odsunula křídlo a Eragon vytřeštil oči na hromadu velikých vajec, hra-jících všemi barvami duhy.
Největší vejce bylo velké jako Eragonův trup a zářivě zelené jako smaragd. Další, trochu menší vejce, mělo barvu roztaveného zlata, třetí bylo rudé, čtvrté tmavě modré… celkem jich bylo deset.
Eragonovi se zatočila hlava a vyschlo mu v krku. „Jsou… jsou všechna?“ zachraptěl.
Safira se nadmula pýchou, až připomínala obrovitý šupinatý ba-lon s křídly. Ne. Ještě jich bude hodně.
„Kolik?“
Třicet.
„C… co… cože?“
V tu chvíli se kdesi rozlétly dveře a objevil se Blodhgarm. „Stíno-vrahu, co se dě…“ začal. Pak si konečně všiml vajec.
„NE!“ vykřikl, podlomily se mu nohy a v mdlobách se skácel k zemi. To samozřejmě přivolalo i ostatní elfy, kteří při pohledu na hromadu vajec radostně zajásali a začali tančit kolem Safiřina hnízda.
Později toho dne se Eragon se Safirou vydali do neprobádaného vni-trozemí ostrova. Vzali si s sebou jen soudek vody, aby měli něco k pití. Ovšem jak postupovali dál, Eragon začal litovat, že si nevzal Bri-singr, protože z podrostu často vyskakovala podivná a ne vždy přátel-ská stvoření.
Například jednou si chtěl odpočinout, ale když se posadil na padlý strom, zjistil, že je to ve skutečnosti obrovitý had s dlouhými zu-by. Safira mu utrhla hlavu, než stihl zaútočit.
Nebo když Safira dostala hlad. Vrhla se na malého jelena, který běžel kolem, a srazila ho k zemi. Strašlivě to zapraskalo, když mu svou vahou zlámala žebra, ale jelen vstal a vrhl se ma ni. To pak musel za-sáhnout Eragon. Popadl útočícího jelena za paroží, zvedl jej ze země, roztočil a odmrštil pět metrů daleko.
Jelen narazil do stromu a zlomil si vaz. To jej jistě zabilo, protože už nevstal. Když si jej pak Eragon pečlivě prohlédl, zjistil, že má rudé oči a černé paroží s vroubkovaným okrajem.
Nehodlali riskovat, že to jelení monstrum nějakým způsobem oživne a vpadne jim do zad, takže jej vyvrhli, rozsekali na kusy (Safiřinými drápy) a jeho hlavu pohodili v křoví. Eragon našel silnou, na konci zploštělou větev, s její pomocí vykopal jámu a naházel do ní jelenovy pozůstatky. Safira pak vše zahrnula hlínou a pečlivě ušlapala.
Eragon se neprodleně spojil myslí s Blodhgarmem a varoval jej před jeleny. Hlavně na ně neútočte, dodal. Jsou nesmírně agresivní a skoro se nedají zabít.
To už jsme zjistili, hlesl elf pochmurně. Jeden takový hnusák se nějak procpal tou stěnou z trnů až sem a my se ho právě snažíme zni-čit. Jak se to povedlo vám?
Zlomili jsme mu vaz, pak jsme ho rozsekali a zakopali.
Aha. A co jste udělali s hlavou?
Eragon mírně znejistěl. No, leží v křoví, přiznal.
Hned ji spalte, začal panikařit elf, nebo ten jelen obživne! Jsou nesmrtelní! Všichni!
Eragonovi zatrnulo. Cože? Jak nesmrtelní, vždyť jsme ho rozse-kali na malinké kousky, křičel. Je v takovém stavu, že se nemůže vrá-tit… nebo snad ano? Vyděsil se.
Co já vím, odsekl Blodhgarm. Ale pokud ti mohu poradit, Stíno-vrahu, nenech nic náhodě. Rozsekej tu hlavu, spal ji a popel zašlap do země, protože jinak by ten jelen mohl obživnout a pak by si nás určitě našel a…
Eragon přerušil spojení a zařídil se podle Blodhgarmovy rady. Rozsekal jelenovu hlavu na kousky, které Safira zalila proudem modrého plamene. Popel zašlapali do země a zahrnuli silnou vrstvou hlíny. Safira vše sešlapala do takřka mramorové tvrdosti. Naštěstí se nic nestalo. Jelen byl dočista mrtvý.
Safira si očistila drápy o listí. Jakmile se jelenova krev dostala do kontaktu s listím, rozpustila jej.
Eragon poplašeně vykřikl a odskočil; z kaluže rozpuštěného listí se kouřilo a vycházel z ní odporně nasládlý pach hniloby. Drak a Jezdec opustili strašlivé místo nejvyšší možnou rychlostí.
Té noci byl úplněk. Neobvykle jasný měsíční kotouč visel na obloze a zaléval svou září celý ostrov.
Kužel měsíčního světla se pomalu posouval k místu, kde ležely ohavné pozůstatky mrtvého jelena. Když dopadl na nevysokou mohyl-ku, země se začala vařit.
Z bublající bahnité hmoty se vynořovaly bílé kosti a s odpudivým praskáním se znovu spojovaly. Téměř kompletní kostra se v záři měsíce obalila masem a kůží a její srdce začalo tlouct. Bezhlavé tělo učinilo několik vrávoravých kroků a pak se zastavilo.
Ze země u nohou mrtvoly vytryskl tenký pramínek popela a ješ-tě ve vzduchu získal svou původní podobu. Hlava se s mlaskavým zvu-kem napojila na krk a v jelenových rudých očích zaplálo démonické světlo.