Návrat Dračích jezdců
8. VYSVĚTLENÍ
Kdyby vedle Eragona udeřil blesk, nemohlo by ho to překvapit víc. Arya čeká dítě! Ale s kým? Jak je to možné? A jak na to zareaguje Sa-fira? Nebo už to ví? Takové a podobné myšlenky se mu honily hlavou.
„A… kdo je otcem?“ odvážil se zeptat.
Arya vybuchla smíchy a vyměnila si vědoucí pohled se Safirou. „Někdy je hrozně natvrdlý,“ postěžovala si předstíraně vážným tónem.
Však mu to jednou dojde, ujistila ji Safira.
„Cože?“ zalapal Eragon po dechu. „Já?“
To to ale trvalo, neodpustila si Safira jízlivou poznámku.
„Ale… ale… jak je… jak je to možné?“ Eragon byl občas trochu zapomětlivý, ale byl si jistý, že tohle by si pamatoval určitě.
„Nic si nepamatuješ, že?“ otázala se Arya. „Já vlastně taky ne. Ale Safira říká…“
Říkám, přerušila ji dračice, že jste byli oba úplně namol, takže si nemůžete nic pamatovat. A než začneš namítat, že Arya by se nikdy neopila, tak ti řeknu, že jsem jí trochu pomohla.
„Tys… cože?“ zakoktal se Eragon.
Bylo to v Hedarthu, pokračovala Safira, když pro nás Orik uspo-řádal hostinu. Ty ses naléval medovinou, že se na to nedalo dívat, a Arya se po tobě tak smutně dívala… Ve zkratce, zeptala jsem se jí, co ji trápí, a ona se mi svěřila, že tě miluje, ale že kdybyste měli děti, elfové by se na ni dívali přes prsty.
Řekla jsem si, že kdyby to brali jako opilecké vzplanutí, bylo by to pro ně pochopitelné. Tak jsem si přivalila pěkně velký sud medoviny a strčila jsem Aryu dovnitř.
Safira se zasmála. Chudinka Arya se pochopitelně bránila, ale nakonec se mi ji podařilo do toho sudu nacpat. Byl to moc pěkný po-hled. Velikánský sud medoviny, a z něj trčely dvě kopající nohy v ko-žených botách…
„To není pravda!“ zavyla Arya.
Ale je, oponovala Safira.
„Jak to bylo dál?“ zajímalo Eragona.
No, Arye nezbývalo než pít, jinak by se utopila, odfrkla si Safira. Takhle vyprázdnila celý sud, ale když jsem ji pak vytáhla, byla ještě poměrně střízlivá, takže jsme to celé zopakovali. Po tom druhém sudu už škytala, byla mokrá jako myš a sotva stála na nohou. Šaty se jí dost lepily na tělo, což byl asi hlavní důvod, proč jsi na ni zíral jako spadlý z višně.
A potom se na tebe podívala, ty jsi vstal a odvrávorali jste. To, co se dělo potom… my draci máme velmi dobrý sluch.
Eragon zrudl, když mu došlo, jak to myslela. „Ne!“
Ale ano. Když se Arya druhý den ráno probudila ve tvém pokoji, nechápala, co tam dělá. Tak jsem jí ukázala svoje vzpomínky a ona souhlasila, že ti to nepoví, dokud nenastane pravá chvíle. Ty jsi spal, takže toho využila a odešla. Když ses probudil, naštěstí sis na nic nevzpomínal.
Za dva dny Safira snesla zbytek vajec.
Eragon stál za ní a pozoroval ohromnou snůšku. Třicet vajec… Nechápal, jak… „Safiro, jak jsi mohla snést tolik vajec najednou?“ otázal se.
To je tajemství, odpověděla.
„Ale houby tajemství, nelži. Jak to doopravdy je?“
No…
„Safiro!“
Ne všichni jsou Fírnenovi, víš.
„Ne nevím. Nechápu to,“ přiznal Eragon.
Od Fírnena jich je jenom deset. Ostatní jsou od Glaedra, Trna a Šruikana. Glaedr… měl mě rád, ale dokázal si to přiznat až na poslední chvíli. Spářil se se mnou té noci, co ti Rhunon ukovala Brisingr.
Trn a Šruikan… s těma to bylo trochu problematické. Dalo by se říct, že Trn mě využil. Tehdy, když Murtagh unesl Nasuadu a my jsme spolu bojovali ve vzduchu. Držel mě moc pevně, takže když jsem po-znala, na co myslí, bylo už pozdě.
Ale se Šruikanem to bylo jiné. Spářil se se mnou jaksi omylem, když jsme se rvali v Urubaenu.
„Aha, tak tím se to vysvětluje,“ pochopil Eragon. „Ale proč vlast-ně musím nosit tohle?“ poklepal si na obvaz na noze. „To mě elfové nemohli vyléčit kouzlem?“
Nechtěli nic riskovat. Ten nidhwal – mimochodem, víš, že prostě jen tak zničehonic zmizel? – ti poškodil nějaké nervy, takže kdyby to léčili kouzlem, mohli by nadělat víc škody než užitku. Je prý lepší počkat, až se to zahojí samo.
„Aha,“ zopakoval Eragon.