Kapitola 3. Znepokojivá odhalení
Začalo svítat, když Eragon po noci probdělé u kormidla vjížděl po řece do města zvláštním plavebním kanálem. Edda sama tu byla pro lodě přehrazena důmyslným systémem kamenných hrotů, které trčely z vody se sklonem proti proudu v několika řadách tak, aby zabránily proplutí jakékoli větší lodi s výjimkou těch nejmenších člunů, které používali převozníci nebo rybáři. Eragon děkoval v duchu nejvyšším mocnostem, že nedorazil do města ještě za tmy. Tato důmyslná zábrana byla za šťastnějších časů osvětlena dvěma strážními věžemi, jimiž končily městské hradby na březích řeky a dvě světla také označovala bezpečný vjezd do plavebního kanálu, ústícího přibližně po dvou stech stopách za hradbami ve městě zase zpět do říčního koryta. Teď však žádné z nich nesvítilo, jakoby obyvatelé města neočekávali žádné obchodníky ani cestovatele, kteří by po řece mohli připlout. Pokud tedy ve městě vůbec někdo bydlel… Po zcela zachovalých městských hradbách se neprocházely stráže a nebyl slyšet ani obvyklý ruch probouzejícího se života. Přesto, když se Eragon v noci k městu více přiblížil, zdálo se mu, že krátce zahlédl v jedné z věží citadely světlo.
Protože mříž brány kanálu byla buď vytažena, nebo vůbec chyběla, pokračoval s Talítou opatrně dál. Když proplul tunelem v hradebním opevnění, naskytl se mu podivný pohled na celé město. Po jeho ulicích nikdo nechodil, z komínů naprosto zachovalých domů nestoupal žádný kouř a neviděl ani jedinou kočku nebo toulavého psa. Návrší na levém břehu řeky vévodila citadela, jejíž hlavní brána, jak si Eragon všiml, byla doširoka otevřená. Jakmile se podíval tím směrem, pocítil jistý nepřehlédnutelný úbytek energie, jak si ji medailon bral z jeho tělesných zásob. Současně se jedno ze stříbřitých chapadel začalo z brány natahovat směrem k němu, ale přibližně šest stop od Eragona to vzdalo, a stáhlo se zpět. Energetický úbytek ustal, ovšem jen do chvíle, kdy to začalo zkoušet chapadlo další. Pravděpodobně v takové blízkosti zdroje kouzla již nepostačovala prvotní ochrana, kterou medailon zřejmě poskytoval v podobě neviditelnosti svého nositele pro kouzelný zdroj. Nebylo tedy zjevně příliš vhodné zde zbytečně setrvávat. Řeka, která při průtoku městem vytvářela přibližně tvar písmene „S“, byla přemostěna třemi mosty. Dva krajní bylo možno zhruba uprostřed proudu zvednout, aby bylo umožněno proplout lodím s vyššími stěžni, prostřední pak byl celý z kamene a tvořil jej jediný nádherný vysoký a vznosný oblouk, pod nímž nebylo problémem proplout pro jakoukoli existující loď. První most byl zdvižen, takže Eragon měl možnost nerušeně pokračovat v plavbě. Na pravém břehu se objevil opuštěný přístav, za nímž se rozkládala přístavní čtvrť a čtvrť řemeslníků a obchodníků. Eragon tak usoudil z několika vývěsních štítů, které zahlédl v ulicích ústících k řece. Podle vzhledu domů se dalo předpokládat, že městu se dařilo a do okamžiku, než jeho obyvatelé záhadně zmizeli, muselo být velmi bohaté. Na levém břehu stály podél výstavné ulice od prostředního mostu takřka až k nádherné citadele vily boháčů s velkými zahradami. Byly architektonicky tak krásné, až Eragonovi přecházel zrak. Ještě od nich nestačil odtrhnout oči, když uslyšel na prostředním mostě kroky.
Po mostě vyčerpaně přecházel vyhublý člověk, který si zjevně nevšímal svého okolí, protože nezpozoroval ani blížící se Talítu ani Eragona. Jeho šaty musely být kdysi velmi drahé, ale nyní na tom muži plandaly, byly jen nahrubo na mnoha místech vyspravené nevzhlednými záplatami a zašpiněné až běda. Jediné, co vypadalo dobře udržované, byl mužův meč bez pochvy zastrčený za opaskem, který se v pomalu vycházejícím slunci stříbřitě leskl. Protože měl muž ke hrudi přisáté jedno z energetických chapadel, které teď ve dne bylo sice hůře, ale stále ještě pro Eragona viditelné, nebylo třeba dlouhého přemýšlení, aby usoudil, co se tomu muži přihodilo. Eragon se pokusil na muže volat, ale ani pak ten člověk nereagoval. Aby jej uchránil nezvratného osudu, pokusil se jej Eragon kouzlem spoutat, ale s údivem zjistil, že vyslovená formule ve starověkém jazyce naprosto minula svůj cíl, protože jej viděl pouze očima, ale nevnímal svou myslí. Bylo tedy jasné, že elfy na Talítě mohl očarovat jenom díky minimální vzdálenosti od nich a dostatečné vzdálenosti od města. Nebyl si také vůbec jist, zda by to zde dokázal zopakovat. Ale nebyl čas ani vhodná chvíle to teď zkoušet. Loď proplouvala právě pod mostem, když muž, který se již zatím ocitl na levém břehu, hlasitě vykřikl:
„Všiváci, ne že mi to všechno sežerete! Jestli přijdu a nic na mě nezbude, roztrhnu vás jako hady!“ Nato začal utíkat z posledních sil po ulici směrem k bráně citadely. Trpěl, ubožák, zřejmě takovým stálým hladem, že zcela ovládl jeho mysl, a kouzlo ho dostalo…
Eragonem zmítaly výčitky svědomí, že tomu člověku nedokázal pomoci, ale musel dát rozumně přednost bezpečnosti lodi a své posádky. Věnoval se opět cele řízení a v okamžiku, kdy proplouval druhým zdviženým mostem, zaslechl zvuk pádících kopyt. Když se otočil, stihl ještě zahlédnout po mostním oblouku běžícího osedlaného koně bez jezdce neomylně vedeného jedním z chapadel. Věrnost pánovi se zřejmě zvířeti stala osudnou. Teď ale pustil vše z hlavy a hledal plavební kanál, kterým by se dostal bezpečně z města. Řeka byla totiž při průtoku hradbami chráněna stejně, jako na západní straně. Po chvíli Eragon našel vjezd do kanálu tentokrát na levém břehu, opatrně do něj vmanévroval Talítu a nechráněnou plavební branou vyplul svobodně zpět do otevřené krajiny.
Pokračoval v plavbě bez dalších příhod až do soumraku, kdy se odhodlal zakotvit opět uprostřed proudu. Opatrně probudil Blödhgarma, ale zatím ještě neuvolnil kouzlo, kterým jej také pro jistotu spoutal. Dobře udělal, protože se v zápětí od města bleskurychle přiblížilo stříbřité chapadlo a přisálo se elfovi na prsa. Ten jen zamrkal, jak opět ucítil působení kouzla, ale současně Eragona uklidnil, že tomu zatím dokáže vzdorovat. Blödhgarm nevycházel z údivu, jak se Eragonovi podařilo proplout městem bez úhony. Když mu Eragon vše krátce vyložil, rozhodli se ještě alespoň do půlnoci plout dál, až bude bezpečné probudit a uvolnit také oba zbývající členy posádky. Teď, s Blödhgarmem po boku, se Eragon cítil opět více ve své kůži a spojil se také pomocí kouzelného zrcátka s pěší skupinou. Když oznámil elfům, že město nechali bezpečně za sebou, Safiřina radost neznala mezí. Zařvala a vychrlila tak vysoký sloup ohně, že jeho záři Eragon zahlédl proti tmavnoucí obloze v dáli na pravém břehu řeky tam, kam se z města sbíhala energetická chapadla. Přes všeobecnou radost však Eragon mezi elfy pěší skupiny vycítil jisté napětí, jako kdyby mu neřekli úplně všechno. Prozatím však ukončil spojení a nebádal o tom. Spokojil se pozorováním energetického chapadla přisátého k Blödhgarmovi. To bylo postupně tenčí a tenčí, až někdy před půlnocí od elfa odpadlo úplně. Podle Eragonova soudu v tom okamžiku také nastal čas k zakotvení, což přibližně po dalších deseti minutách plavby také udělal. Opatrně probudil a uvolnil také poslední členy posádky, kteří byli stejně udivení, jako předtím Blödhgarm, a tak i jim musel znovu od začátku všechno vyprávět. Sotva skončil, uviděl na pravém břehu dvě různě vysoké stojící temné postavy, které jakoby v tom okamžiku vyrostly ze země. Upřeně na ně hleděl, ale ať se snažil jakkoli, nedokázal rozeznat podrobnosti. Současně ucítil dotek myšlenky:
Nesvědčí o tvém dobrém vychování, Jezdče, že na hosty jen upřeně zíráš a ani je nepozveš dál. Zvlášť, když vám všem zachránili vaše zbrklé krky…
Tentokrát tu mysl okamžitě poznal a současně ucítil pobavený a nezaměnitelný dotek mysli druhého neznámého. Nejraději by vyskočil radostí. Ty dva by nečekal ani v nejbujnějším snu! Přemístili loď blíže ke břehu, aby Angela se Solembumem mohli vstoupit na palubu. Okamžitě Angelu zahrnuli spoustou otázek, ale bylinkářka na ně rázně odmítala odpovědět, dokud se pořádně neprospí.
„A tobě důrazně radím totéž,“ dodala ještě k Eragonovi, který si až teď uvědomil, že se únavou sotva drží na nohou.
Protože elfové byli díky Eragonovu kouzlu odpočatí, rozhodli se držet hlídky až do rána. To jim Angela se Solembumem schválili s poznámkou, že v těchto místech není tak bezpečno, jak by se na první pohled mohlo zdát. A to byla poslední věta, kterou z nich až do úsvitu vypáčili.
Když se slunce vyhouplo nad obzor v krásném rozbřesku, bohatě posnídali a byla řada na Angele, aby jim vypověděla svůj příběh, než stihne dorazit také pěší skupina.
„Jakmile jste vyrazili na cestu, chtěla jsem se v klidu probrat několika písemnostmi, které jsem si stihla vypůjčit z Galbatorixova soukromého archivu pro mé vlastní studium,“ začala bylinkářka se čtveráckým úsměvem.
„Byl mezi nimi také Morzanův deník, který musel ten královský zrádce po smrti svého prokletého služebníka potají odnést z jeho domu. A jak jsem tak předběžně listovala jeho stránkami plnými záznamů odporných činů a nečistých myšlenek, narazila jsem na zmínku o městě Arak-Tan. Tolik vám mohu prozradit, že pocházím právě odtamtud – tam jsem se narodila neznámým rodičům a tam jsem byla až do svých dvaceti let vychovávána laskavými pěstouny, kteří se mě na přímluvu městského kouzelníka ujali. Další podrobnosti z mého života se dovíte až tehdy, bude-li to nezbytné, takže mě, prosím, nepřerušujte zbytečnými otázkami,“ dodala ještě, když se Eragon netrpělivě zavrtěl a zrovna se chystal otevřít ústa.
„Morzan popisoval, jak na Galbatorixův příkaz cestoval za východní hranice Alagaësie jako jeho mírový vyslanec – mimochodem úloha, ve které si je toho brutálního násilníka obtížné představit – a Arak-Tan navštívil. Okamžitě ho zaujalo velké bohatství, jímž město zjevně oplývalo. Ostatně pokud není tady náš Jezdec slepý, mohl si všimnout stop tohoto bohatství při své osamělé hrdinské plavbě, protože se jedná právě o město, kterým jste propluli,“ dodala se svou typickou dávkou mírně pobavené ironie.
„Morzan se zřejmě dokázal vlichotit do přízně rady starších města jednak velkorysými dary, které jako vyslanec předal jménem krále a jednak svými způsoby – ano, on dokázal být okouzlující, když potřeboval, a prohlédnout ho dokázal jen málokdo, než bylo pozdě, včetně chudáka bláhového Broma. Oklamal dokonce i tehdejšího městského kouzelníka, takže se nakonec od něj dozvěděl, co bylo zdrojem blahobytu v Arak-Tan: Jednalo se o magii, s jejímž dnešním pokřiveným působením jste se všichni setkali na vlastní kůži. Princip této magie byl naprosto odlišný od v Alagaësii obvyklého používání starověkého jazyka ke kouzlení. Ten má jednoznačnou výhodu v možnosti dokázat vhodným logickým slovním sestavením kouzelné formule takřka cokoli, ovšem nevýhodou je úžasná energetická náročnost takového kouzlení stoupající úměrně s velikostí ovlivňovaných objektů, se vzdáleností, na níž má kouzlo působit a s množstvím jednotlivostí, z nichž je kouzlo složeno. Oproti tomu magie užívaná v Arak-Tan vycházela z analogií s přírodními procesy – s působením živlů, s fungováním živých organismů a rostlin. Za energetický zdroj jí sloužila nikoli životní energie kouzelníka, ale síla, která působí z jádra země a způsobuje například, že do výše vyhozený předmět padá opět zpět. S tou se kouzelník uměl bytostně spojit, dále jí přetvářet a nahromadit až do množství potřebného k provedení kouzla, což ho stálo právě jen námahu nutnou k dokonalému soustředění. K udržování kouzla v činnosti již nebylo po úvodním impulzu třeba žádné další energie, ono samo si ji bralo přímo ze zemského zdroje v potřebném množství. Ovšem kouzelníků s nezbytnými vrozenými vlastnostmi, potřebnými pro tuto magii, existuje jen málo. Zatímco například mezi elfy umí pomocí starověkého jazyka kouzlit téměř každý, na tento úkol by z nich postačoval sotva jeden z tisíce.“ Angela se lišácky usmála na všechny přítomné a spiklenecky mrkla na Solembuma, který se mezitím usadil v kočičí podobě Eragonovi na klíně. Ten ho drbal za ušima, na což kočkodlak reagoval spokojeným hlasitým předením. Vzápětí pokračovala dál:
„Kouzlo města spočívalo v nevědomém přilákání a udržení schopných lidí. Přitažlivost, kterou vyvíjelo, nebyla mimořádně silná, aby byla podmaněnému člověku stále ještě ponechána možnost volby odejít, ale správně nadávkovaná tak, aby úspěšní umělci, obchodníci a řemeslníci byli dostatečně povzbuzováni v Arak-Tan zůstat. Kouzlo vymysleli staří radní před mnoha lety a provedl jeden z nejlepších kouzelníků v historii města. Do příchodu Morzana fungovalo několik set let skvěle ku prospěchu všech obyvatel. Ten zloduch ale patřil k několika málo jedincům lidského původu, kteří byli obdařeni schopnostmi nezbytnými k provozování této magie, jak dále ukázaly jeho zápisky. Pronikl k podstatě kouzla, a jakmile si byl jist, že je dokáže ovládat, přikročil k ďábelskému plánu. V tajnosti připravil vlastní kouzlo, které by vytvořilo z podstaty všech živlů bránu vedoucí do nebytí. Tu jedné noci stvořil nezpozorován na nádvoří citadely, současně posílil působení městského kouzla tak, aby do brány přitahovalo všechny tvory bez rozdílu druhu a obě kouzla propojil. Z podstaty země vyjmul jediný drahokam a Eragon už jistě z vlastní zkušenosti tuší, že to byl smaragd. Kdo jej měl u sebe, nebyl nucen do brány vstoupit. Současně postačovalo očarovat kámen ve starověkém jazyce tak, aby chránil nositele před vyzařováním energie do okolí, a tím přestal být pro městské kouzlo „viditelným“. Co následovalo po zbytek noci a v dalších dnech, si jistě dovedete představit. Kdo měl u sebe náhodou smaragd, toho před bránou Morzan donutil ke vstupu násilím. Nebylo jich mnoho a přicházeli postupně, takže ten zloduch měl snadnou práci. Během několika dní tak zcela vyprázdnil mnohamílový okruh kolem města od všeho živého. Pak se spojil s Galbatorixem a společnými silami s královskými vojáky město zcela vydrancovali, až v něm nezbylo nic cenného až na samotné domy. Pro tu potřebu bylo působení městského kouzla dočasně potlačeno. Součástí jejich společného plánu ale nebylo město zničit. Právě naopak. Mělo se stát důmyslnou pastí a z dálky působit co nejlépe. Vytvořili dokonalou iluzi života ve městě i na farmách a pastvinách kolem. Jenže kouzlo časem zesláblo, a dnes se už jen občas jako jeho pozůstatek objeví v jedné z věží citadely světlo.“ Eragon se zavrtěl, jakoby chtěl něco říci, ale Angela jej gestem umlčela.
„Pak vybrali sto nejlepších vojáků, kouzelníků a cvičitelů bojových umění a Morzan pozměnil podstatu brány tak, aby jednosměrně přenášela vstoupivší na zcela určité neznámé místo na zemi, které znal jen on a král. Na jeho rozkaz vstoupili vybraní jednotlivci do brány jeden po druhém a rozplynuli se jako duchové. Oba zrádci opouštěli se svými vojáky a bohatou kořistí město v naději, že s postupujícím časem přiláká co nejvíce lidí, z nichž vybraná elitní jednotka tam kdesi vytvoří silnou armádu oddanou Galbatorixovi. Jak vidíte, stále hrozí nebezpečí, že ten proklatec nebyl zcela poražen a někde existuje armáda, která mu může být fanaticky věrná i po jeho smrti nebo mohou její velitelé chtít sledovat vlastní cíle. Ono totiž Arak-Tan nejspíš nebylo jediné město, které takto Morzan zneužil. V jeho deníku je náznak plánu pokračovat tak i v obou dalších městech, která tvořila s Arak-Tan bohaté trojměstí: Šur-Ban u nádherného obrovského slaného vnitrozemského jezera Lar o něco severněji a nejsevernějšího Vel-Daren na pobřeží severního moře tři dny cesty od východního konce Du Wledenvarden. Zda plán uskutečnili, to deník neuvádí, protože několik měsíců na to Brom Morzana zabil,“ skončila bylinkářka své vyprávění.
„Jak ses dokázala tak rychle i se Solembumem přemístit až k nám? Vždyť nemáš koně ani draka…,“ ptal se udivený Eragon.
„To je dobrá otázka,“ mrkla na Eragona provokativně Angela.
„Mám ale něco lepšího, a když budeš trpělivý třeba ještě dalších dvě stě let, možná se to dovíš,“ dodala s jiskřičkami pobavení v očích.
„A jak jste, u všech vousatých feldünostů, dostali na loď ten nádherný medailon? Děkuji ti za něj, je pro mě útěchou se na něj dívat, však víš…,“ dodal ještě s pohnutím.
„To Solembum. Překonal svou kočičí nechuť k plavání a vnikl na loď ve chvíli, kdy jste mudrovali o mé hádance, a nedávali příliš pozor. Trochu jsem mu pomohla stát se neviditelným pro vaše ochranná kouzla…,“ dodala s odzbrojujícím nevinným úsměvem.
„Za medailon neděkuj mně, vytvořila jej pro tebe na památku Arya. Já jsem jen napsala její vzkaz na pergamen. Zastihla jsem ji ještě před tím, než definitivně odletěla do Ellesméry. Byla tak smutná, že ji takhle snad za celý její život nepamatuji. A musela jsem jí přísahat ve starověkém jazyce, že vás ochráním, kdyby mě to mělo stát život.“
Zadívala se na Eragona zvláštním pohledem a jakoby mimochodem částečně pro sebe dodala:
„I nezvratně vypadající věštby nemusí být konečné. Čas dokáže změnit mnohé… nebylo by to poprvé…“ A její pohled náhle zjihl tak, že by Eragon byl ochoten přísahat, že se jí v koutku očí objevila slza. Za dlouhou dobu pocítil Eragon zase jednou u srdce hřejivý pocit spojený s náznakem nevyslovené naděje, a byl za to Angele neskonale vděčný. Aby přerušil náhlé ticho, které mezi ně padlo zeptal se Eragon na něco jiného:
„Proč jsi dělala takové tajnosti se svou totožností? Rádi bychom tě byli přivítali i se Solembumem hned tu první noc.“
„To je jednoduché, pro možné nepřátele bylo nebezpečnější nevědět, že k vám patřím a kdo jsem, lépe řečeno, že někde poblíž vůbec jsem. Tak bych vám mohla v případě potřeby přispěchat na pomoc nepozorovaně, a nepřátele zaskočit. Mám ale dojem, že Safiře naše přítomnost stejně neušla. Proč, to vám nejspíš poví sama. No, a pak jsem také chtěla trochu vyzkoušet tvou intuici a schopnost čelit neznámému, Argetlame.“ A najednou tu opět byla ta stará známá Angela s pichlavýma očima a břitkým jazykem.
Dál se ale nedostala, protože z pravého břehu se ozval Safiřin radostný řev, provázený impozantním ohnivým jazykem. Pěší skupina dorazila živá, zdravá a v plném počtu.