Kapitola 58. Poražený vítěz
Temnota pohltila Murtagha již takřka na prahu podzemního prostoru. V jediném okamžiku přestal vidět, cítit a slyšet. Neztratil však vědomí, které zaznamenávalo pouze tři věci: Byl sám, bez těla a přesto v chladu tak mrazivém, že s podobným se nesetkal ani tehdy, když se se Safirou pokoušeli vystoupat k vrcholkům Beorských hor. Obklopovala ho nenávist a zlovolná síla, která hrozila prodrat se i do nepatrného zbytku Murtaghovy fungující mysli, jenž se ještě zdál být při životě. Bylo to jako sevření samotné smrti, děsivé, neodvratné, bezvýchodné a mělo to tak zůstat navěky. Takovou beznaději mladý Jezdec nezažil ani poté, kdy musel přísahat Galbatorixovi věrnost ve starověkém jazyce. Jakoby ale ten zvrhlý král byl jakýmsi zvláštním spouštěčem v Murtaghově mysli, vrátil jej v krátké době dnes již podruhé na cestu jasného uvažování:
Galbatorix… Alespoň, že toho jsem dokázal pomoci porazit, tak teď mohu zemřít se ctí.
Jakmile mu bleskla hlavou tahle pozitivní myšlenka, navázala na ni další:
Zemřít? Co to žvaním, jaké umírání? U všech šejtanů, máme tu práci! A vůbec, tenhle hnus, který mě obklopuje, musí pryč a to hned!!!
Vzteky se zprudka nadechl a ke svému překvapení zjistil, že je toho opět schopen. Vzduch byl sice odporný jako předtím, ale byl to vzduch a s výdechem pocítil příval tepla. Napjal podvědomě všechny svaly v těle, které z ničeho nic opět mohl ovládat. Při tom si uvědomil, že leží na zemi. Po několika pokusech se mu podařilo vrávoravě postavit a v té chvíli úpony Temnoty propustily jeho tělo. Celý se chvěl vyčerpáním z prožité hrůzy, ale pohled na spokojenou a usmívající se Angelu a obnovené, před tím násilím vnější mocí přerušené vnitřní spojení s Trnem, mu rychle navracely ztracenou sílu. Čerpal ji také z kamenů v pásu Belota moudrého, které neopomíjel denně dobíjet.
Během deseti munut byl schopen pokračovat dál, ale Angela sevřela jeho předloktí a řekla s obdivem:
„Takhle tvrdě nezkoušel tenkrát Velmistr ani mě. V první chvíli jsem si myslela, že tu snad vypustíš duši a my s tebou. Kdyby ses byl nedokázal sebrat, pravděpodobně by se to stalo. U mě šlo o to pochopit, před trestem necouvnout a vydržet, ale u tebe šlo o přežití. Jsi mimořádný člověk, Jezdče…“
Na to Murtagh nenacházel slov, pouze sklopil oči a plaše, téměř chlapecky, se usmál. Angela nechtěla prohlubovat jeho rozpaky a první vykročila dál. Murtagh ji ale pro jistotu opět předešel. Nestalo se však už nic kromě toho, že v prostoru, do něhož chodba ústila, se rozsvítilo.
Nacházeli se v podzemním sále s množstvím sloupů, který Angela viděla na nástěnné malbě ve Vel-Daren. Trn pojednou zneklidněl, pak znehybněl na místě se zakloněnou hlavou a hlasitě vtahoval nozdrami vzduch, jako by větřil. Po chvíli vyrazil někam doprostřed sálu, jakoby šel najisto. Murtagh s Angelou ho následovali bez jediného slova. Drak přibližně po dvou minutách zastavil před několika kamennými stoly, na nichž na měkkých poduškách ležely čtyři povědomé útvary různých odstínů fialové. V jejich průhledném nitru pulsovaly proudy čiré energie. V nejtmavším a současně nejbližším z nich byly toky energie nejsilnější a Murtagh usoudil, že právě tohle eldunarí bude Alarovo. Než však na něj stihl zaměřit soustředěnou pozornost, uslyšel on i jeho přátelé v mysli drakův hlas:
Vítám vás v čase, kdy dny dlouhého čekání jsou již sečteny a čas nadešel. Statečný Jezdče, odpusť mi tu tvrdou zkoušku, ale musel jsem se přesvědčit, že jsi opravdu tím, kým se zdáš být. Přistupte nyní blíže k prvnímu z eldunarí. Jak Murtagh správně uhodl, patří mně. Teď, Murtaghu a Trne, zachovejte, prosím, klid. Přijde někdo, koho jste zatím viděli pouze vytesaného v kameni. Domidryon, Pán Pramenů, je laskavý, ale na mě má trochu zlost, že jsem mu tak dlouho jeho milované prameny odmítal pustit na povrch. Však se již brzy dočká, dodal povzbudivým tónem.
Sotva to dořekl, ve vzdáleném koutě sálu, kam zatím nedohlédli, se ozval zvuk kroků, který se neustále přibližoval. Murtagh si vybavil onu podivnou bytost v podobě zvláštní sochy tam nahoře ve svatyni a poněkud mu zatrnulo. Současně se jej i Trna dotkla laskavá a přece neuvěřitelně dominantní mysl, před níž nezůstalo nic utajeno. Drželi se Alarovy rady a vyčkali, až se opět Domidryon stáhl z jejich myslí zpět na úroveň, umožňující duševní rozhovor.
Vítejte oba v těchto prokletých končinách. Měli jste zvláštní a pohnutý osud a zvláštní osud je vám určen i nadále. Jedno vám ovšem mohu slíbit, budu při tom stát na vaší straně.
To už ale Pán Pramenů vycházel ze stínu v celé své impozantní podobě. Murtagh zaznamenal celou škálu nejrůznějších pocitů, podobně jako před ním Eragon. A stejně jako on vnímal upřímnost, dobrotu a neuvěřitelnou moc té neskutečné dvouhlavé bytosti.
Bylo dohodnuto, že i s Alarovým eldunarí vystoupají všichni na povrch, aby se u fontány občerstvili po prožitém dobrodružství a poradili se o dalším postupu. Zpět nahoru se vraceli stejnou cestou, která teď ovšem představovala prudké stoupání, takže bohatě tryskající fontánu a sluneční svit přjali všichni s povděkem. Domidryon nepřestával jednou hlavou sedovat oblohu nad El-harím a její měnící se barvy, zatímco oči té druhé byly upřeny k naší malé společnosti, jež se ted rozrostla ještě o Alarovo velké a těžké eldunarí, které zadýchaný Murtagh opatrně položil na rozprostřenou pokrývku. Ve slunečním svitu působilo jako obrovský drahokam, zářící odraženým i vlastním světlem a Jezdec i drak od něj nemohli odtrhnout oči. Slovo si vzala Angela:
„Alare, vím, že v této chvíli myslíš na to, na co i já. Pamatuji na slib, který jsem ti na tomto místě nedávno dala a ten také dodržím. Behemoth takové síly, jakou nabírá právě teď v našem světě, mě však nutí změnit pořadí, v jakém se vše mělo uskutečnit. Chtěla jsem ti navrátit tělo jako poděkování za pomoc po vítězství. Teď se však potřeba, abys tu s námi byl v původní podobě a síle, jeví jako nezbytná podmínka pro alespoň trochu reálnou naději na vítězství. Nemohu nic zaručit, o tohle se v historii ještě nikdo nepokusil, na druhou stranu nikde není psáno, že by se vše nemělo podařit. Pokud vím, draci ještě nikdy nevyužili kouzelnických schopností Strážce Života a přírodní magie a to ani ti místní. Souhlasíš tedy, abych kouzlo provedla?“
Jsi Strážkyní našeho světa, nejvyšší bytostí nadanou mocí a moudrostí, jíž nevládne nikdo z nás. Čiň, jak ti tato moudrost velí. Souhlasím, odpověděl Alar. Murtagh s Trnem ani nedutali a s napětím očekávali, co se stane dál. O takové možnosti nikdy neslyšeli a Angela se o tom nezmínila až do této chvíle.
Angela vyzvala Alara, aby se naprosto zklidnil a pokusil se vyzařovat co nejméně energie. Pak mnohokrát už předtím opakovaným kouzlem přivolala energetickou podobu Poraženého vítěze. Fialový drak se vyhoupl za hřebenem Dělících hor a klouzavým letem slétl k nim. Jeho pozornost byla viditelně naprosto soustředěna na eldunarí, ležící před ním na zemi. Drak se chvěl po celém obrovském těle v očekávání toho, co bude muset přijít. Angela k němu přistoupila a položila svou ruku uklidňujícím gestem pod jeho mocnou čelist na místečko nekryté šupinami. Obr nejprve strnul, ale pak se úplně uvolnil, což provázel jediný dlouhý horký výdech, který Murtaghovi načechral vlasy.
Teď nastávala kritická fáze celého kouzla. Drak musel uchopit mohutnými čelistmi opatrně eldunarí, aby ho při tom nezničil a pak jej v ostrými zuby vyzbrojené tlamě opatrně pootočit tak, aby je mohl spolknout. Angela byla nyní hluboce soustředěná, jak pomáhala drakovi operaci zvládnout a současně kouzlem otevírala cestu v obrově hrudi až k prostoru, kde bývá eldunarí za normálních okolností v tělech draků uložené.
Od okamžiku, kdy drak poprvé uchopil fialové eldunarí, až do jeho osvobozujícího polknutí se zdál čas plynout nekonečně pomalu. Pak fialový drak zavřel obě oči a nechal na Strážkyni, aby dohlédla na cestu srdce srdcí jeho tělem na správné místo. Po chvíli Angela s úsměvem hluboce vydechla a Murtagh s Trnem i Domidryonem pochopili, že se vše podařilo. Radosti si ale neužili dlouho.
Nádherný fialový drak náhle protočil oči vsloup a se zaduněním padl bez známky vědomí na zem. Všichni se rozběhli k bezvládnému tělu a Angela položila ruku na obrovu krční tepnu. Puls mocného srdce však necítila. Nechtělo se jí vzdát vše bez boje, a proto se snažila proniknout myslí do vyhasínajícího drakova vědomí. Po něm však nebylo ani památky.
Není třeba se bát, zazněl jim nečekaně v myslích hlas Pána Pramenů. Důvěřujte mi a vyčkejte. Jedna bytost musela zemřít, aby v jejím těle mohla povstat druhá. Tedy, o skutečnou smrt se nejedná, však uvidíte…
Nedělo se však nic. Murtagh si už pomalu začínal zoufat, protože tohle by pro Angelu znamenalo v souboji s Behemothem už jen poslední možnost, kterou si Jezdec zoufale odmítal připustit. Za tu krátkou dobu, po níž měl možnost být jí nablízku, se po kratičkém poblouznění před jednáním Velké Rady naučil si té výjimečné, laskavě sarkastické ženy upřímně vážit. Představa, že se obětuje za všechny přátele i nepřátele a dobrovolně se nechá tou zrůdou pohltit, mrazila Murtagha v srdci. Jak se tak v duchu zabýval nejčernějšími vizemi, téměř si nevšiml nepatrného zachvění Alarových očních víček, následovaného lehkým škubnutím mohutného ocasu. Současně v mysli ucítil přítomnost drakova vědomí a při pohledu na ostatní mu bylo jasné, že totéž cítí i oni. Pán Pramenů měl na obou tvářích výraz podobný širokému úsměvu, Trn s pootevřenou tlamou a rozevřenými křídly působil dojmem, že co nejdříve vydá radostný řev a Angele zářily oči, jimiž zatím ještě ležícího obra sledovala.
Alar pomalu zdvihl ušlechtilou hlavu a otevřel oči. Jak se rozhlížel kolem, velmi pomalu vstával a očividně při tom pookříval. Nakonec se mu podařilo posatvit na všechny čtyři. Vrhl vděčný pohled na Angelu, pak zaklonil hlavu a zařval tak mocně, že se jeho hlas vracel mnohonásobnou ozvěnou od blízkých horských štítů. Jakoby se v té chvíli na okamžik vrátily staré časy a příslušníci dračího plemene Dělících hor se svolávali ze všech stran k velkému sletu. Trn na na jeho volání odpověděl svým mocným řevem a oba draci vypustili k obloze impozantní sloupy ohně. Nikdo z přítomných se v tu chvíli neubránil dojetí a po Angelině krásné tváři se skutálela slza štěstí. Vtom se v myslích všech ozval Alarův věkovitý, moudrý hlas:
Nikdy, opakuji, nikdy by mě nenapadlo, že něco takového je možné… Strážkyně Života, pokud se vše zdaří a my v boji uspějeme, mé plémě ti bude navěky zavázáno. Vím, že jsem vás zprvu vylekal, ale má krátká „smrt“ byla asi nezbytným průvodním jevem. Ve chvíli, kdy se Angela po návratu eldunarí na místo stáhla z vědomí mého budoucího těla, zanechala po sobě prázdno v duši tohoto tvora, který nyní byl jen obyčejným nízkým zvířetem, ovládaným základními přírodními zákony a pudy. Právě jeho pud sebezáchovy, s nímž mě nechtěl vpustit do své mysli, mě donutil, abych tuto jeho vrstvu vědomí, jež ovšem oživuje tělo, zcela umrtvil. Pak jsem postupně začal tělo znovu přivádět k životu a to se už současně, podobně jako když se Angeliným kouzlem utvářelo, přestalo mé bytosti bránit. Nyní jsme jedno a já opět mohu žít svůj život. I když možná jen krátce…, dodal ještě s trpkým pousmáním. Pak udělal několik čím dál jistějších kroků, roztáhl křídla a zamával jimi tak mocně, až poryv vzduchu, který tím způsobil, Murtagha s Angelou téměř povalil. Pár chvil na to byl již ve vzduchu a odhodlaně, ačkoli zatím poněkud nejistě, vyrazil přímo směrem k El-harím.
Kuráž se Alarovi skutečně upřít nedá, všechna čest. Sotva vstal z mrtvých a už je zase na stráži, ozval se Domidryonův hlas. Na ta slova roztáhl křídla i Trn a s mohutným odrazem silných tlap vyrazil za fialovým obrem. Murtagh se na něj marně snažil volat, aby se vrátil, ale jeho červený přítel před ním uzavřel svou mysl. Nešťastný Jezdec byl nucen jen bezmocně sledovat, jak mizí směrem k vyvstávající rudé cloně nad troskami města.
Ale ne, na tuhle dračí vlastnost jsem už za léta samoty zapomněl, pronesl Domidryon nešťastně. Pokud se něco Trnovi stane, bude to jen a jen má vina a já si to do nejdelší smrti neodpustím. Alar je ale zkušený drak a zrůdu tam dole už jednou porazil. Jsem přesvědčen, že se o Trna postará a nedovolí mu nějakou ztřeštěnou nepředloženost. Pro jistotu ale pospěšme do místa, kde jsme už jednou situaci ve městě pozorovali. Já tam půjdu svou cestou a Angela ví, kde to je.
S těmi slovy zmizel ve dveřích svatyně tak rychle, jako kdyby se byl na místě rozplynul. Angela s Murtaghem se z ničeho nic začali cítit velmi osaměle a vydali se rychlým krokem do první zatáčky staré silnice, odkud byl dokonalý výhled nad město. Jakmile však sešli ze stezky od svatyně na starou cestu, začali přímo fyzicky vnímat proudy negativní energie, jež do nich s temnou nenávistí začala bušit. Sotva udělali několik kroků ze svahu směrem k řadě podivných patníků, s nimiž udělali drsnou zkušenost Eragon s Aryou, zesílil odpor natolik, že každý další krok byl vykoupen nesmírným duševním i fyzickým vypětím. Kolem Angely se začala objevovat slabá záře, kdykoli se jiejí pozitivní energie střetávala s proudy, vystřelujícími od města. Vyzvala Murtagha, aby ji objal kolem pasu a co nejtěsněji se k ní přimkl. Ten beze slova pochopil důvod a učinil, co mu řekla. Netrvalo totiž dlouho a prudký náraz energie od města způsobil při střetu s Angelou výboj takové síly, že by ho najisto zabil, kdyby se držel od Strážkyně jen o krok dál.
Tak v objetí dorazili až na smluvené místo a spolu s Domidryonem, který tam už na ně čekal, vyhlédli opatrně k městu. Pohled, který se jim však naskytl, zmrazil všem krev v žilách…